Každý prožitek nás posouvá dál.

Přijetí dané chvíle a vděčnost.

To poznání mi přineslo do života štěstí.

Žiji život tady a teď.

Pojďte se mnou na cestu!

Váš mozek může být při Vás!

 

Moje cesta k mozku a Brain koučinku

 

Cestu k dnešnímu Brain koučinku mi  psal život již od útlých let. Je to tak, musím se vrátit o  několik desetiletí zpět.

 

Vyrůstala jsem v ideální rodině, kde vládla pohoda

Každé dítě tu příjemnou atmosféru rychle pozná a nasává ji do sebe jako houba. Já jsem nebyla jiná. Byla to skvělá vstupenka do dalších let. Moje maminka přitahovala lidi jako magnet. Její srdečnost, otevřenost, ochota pomoci druhým a životní moudrost bylo to, co u ní lidé hledali. A vzpomínám, že to u nás “hledali” několikrát do měsíce. Když se u nás v pátek večer sešlo třeba dvacet lidí, v bytě 2+1, povídali si a sdíleli své zážitky, názory či vize, tak se zastavil čas. Tatínek byl vždy ten, kdo jednou za čas, svým vytříbeným humorem, pronesl větu, která byla trefná a jedinečná. Jeho citáty, snad ke všem situacím, mne provází stále. Oba se drželi, ve svém manželství, několika principů či zvyklostí, která vnášela pohodu do všech těch složitých dnů, které byly dány dlouholetou nemocí maminky.

 

Tyto zvyklosti, provázené vděčností za každý den, se zakládaly na citátech:

 

“Nezapadej slunce nad hněvem vaším”

“Před rozbřeskem je vždy největší tma.”

“Ne věci takové, ale náš postoj k nim, je takovými činí.”

 

Těmito úryvky by se dalo vystihnout mé dětství naplněné láskou rodičů, podporou a radostí, která převládala i v těžkých obdobích nemoci a nedostatku peněz.

Ptáte se, jak to souvisí s mojí cestou k Brain koučinku?

 

Zásadně. Moji rodiče mi předali cenné zkušenosti jak zvládat náročné situace. Nezdolný životní elán, který jsem v dětství vnímala, a u mého tatínka i nadále obdivuji, je nedílnou součástí i mého života.

A řekněme si: “Co dokážeme bez životního elánu a víry, že to zvládneme?”

Je na čase se z dětství přehoupnout o něco dále.

 

V osmnácti letech si člověk připadá “dospěle”, i když je na začátku cesty. Roky plynuly, stejně jako zkušenosti v různých zaměstnáních. Můj cíl a vytoužený směr: Psychologie, speciální pedagogika, medicína.  

 

… A tak jsem se “prozatím” pustila do studia speciální pedagogiky a nahlížela do nejrůznějších zákoutí tohoto oboru. Byla jsem pohlcena tím, jak se dají posouvat možnosti práce s dětmi a mládeží. Jak řešit krizové situace a hlavně, jak vše zvládnou v praxi. Vedla jsem programy pro děti z SOS dětské vesničky a vím, že “proměnit” teoretické poznatky v praxi, mnohdy není tak jednoduché. Křehkost dětských duší, přetrhaných vztahů a úzkost či obavy musíte umět “pochopit a následně uchopit”, abyste mohli pomoci.

 

V tomto období jsem očekávala své první dítko

Vždy jsem toužila mít kopu dětí, které by doma běhaly a dělaly neplechu. Pocit štěstí z narození syna a vysněná idylka spokojené rodinky však brzy přehlušily informace od lékařů. Byly strohé a pro mě, jako matku, drtivé. Z vyšetření  vyplývá, že … … nevíme zda bude někdy chodit … musíte … musíte...

Vystartovala jsem vpřed!

 

Můj syn byl pro mne to nejcennější. Byl mým motorem. A tak jsem se dala do dalšího hlubšího studia tentokrát neuroterapie. V Česku i v zahraničí jsem absolvovala kurzy, semináře, vzdělávala se a nepřestávala věřit, že změním lékařské prognózy. Při tom jsem si doslova zamilovala EEG (elektroencefalografii).Vím, že to slovo zní hodně ”odborně”, ale v jednoduchém přepisu jde o vyšetřovací metodu, pomocí které lze sledovat aktivitu mozku.

 

Svět mozku mě opravdu fascinuje!

Číst ve vlnách, pozorovat vědomé a nevědomé, zjišťovat jaké “obrazy” vlny tvoří, když jste ve stresu, soustředíte se, relaxujete nebo se učíte, je mojí vášní.. To vše lze z mapy mozku číst jako z čítanky. A nejen to. To, že svůj mozek můžeme pomocí moderních metod a přístrojů trénovat a zefektivnit jeho činnost, je to zásadní. Je v tom neskutečný potenciál.

 

A to byla ta pravá chvíle! Věděla jsem jak na to. Vystudováno jsem měla, základní tréninkové dovednosti také a nic nebránilo tomu než začít s tréninkem syna. A tak vzhůru do neuroterapií!

 

Když to nyní píši a dělím se s Vámi o svoji životní zkušenost, tak mě trochu mrazí. Proč? Kdybych se tenkrát nerozhodla jít do toho, tak bych dozajista měla před sebou zcela jiného syna než dnes.

 

Je mu už 13 let, miluje zvířata, stejně jako moji, troufám si říci, skvělou kuchyni. Chodí, běhá, skáče …. a rád plave. Přečte vše, co mu padne do ruky, nahlas se směje a rychle MYSLÍ A MLUVÍ. Je prostě báječný!

Jak jsem se dostala k trénování kognitivních funkcí?

 

Bude to 8 let, co mi zemřela maminka a svět se zastavil. Byly to těžké chvíle, ale já jsem musela jít dál a překonat to. Byl tu Tomášek a už i dcerka Janinka. Ale tatínka to sebralo. Nemohl pořádně spát, začal být pasivní a jeho duševní vitalita se začala vytrácet.

 

Vystartovala jsem vpřed! Tentokrát kvůli svému tatínkovi.

 

Další hledání a další stohy knih. Jak sestavit cvičení, která tatínka budou bavit a jak je vnést do praktického života? Jak u něj podpořit motivaci, probudit chuť do života? Už to nebylo jen o neuroterapii, kdy tatínek chodil pravidelně na tréninky. Bylo to víc. Byla to cvičení, která byla vytvořena na míru a rozvíjela všechny kognitivní funkce. Tvořila jsem ucelený program a zjistila,  že jedno bez druhého se neobejde. A jak toto úsilí dopadlo?

 

Můžu s nadšením zvolat: “Hurá, zvítězili jsme!”

 

Tatínek “znovu” začal žít svůj život, pustil se do svých koníčků a každodenní činnosti běží jako na drátku.  Studuje akademii třetího věku, chodí do studovny a směje se mi, že neznám všechny funkce chytrého telefonu. Ano, je tady a je to zase ON.

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.

    Česká televize dokumentovala naše výsledky s terapiemi.

    Klikněte na odkaz a v 15 minutách uvidíte co vše se dá naučit.

    Moje vize

    Pomáhat lidem být v pohodě.

    Uvědomit si, že Váš mozek dokáže víc než si myslíte.